2019/36

Jednou z výzev budoucího rozvoje společnosti a národního hospodářství je nesporně otázka, jak zvládnout udržitelnost důchodového systému, resp. udržitelnost veřejných financí, a to zejména s ohledem na stárnutí populace a rostoucí počet osob pobírajících důchod. Stárnutí populace se týká především vyspělých zemí světa, mezi nimi tedy i všech evropských zemí a pochopitelně též ČR. Zkušenosti ukazují, že koncipování a prosazení důchodové reformy má silné politické aspekty, vyvolává tvrdé diskuze a vyžaduje širokou shodu politických stran, aby byla možná její dlouhodobá realizace. Citlivost této problematiky plyne z toho, že má mezigenerační charakter s tím, že je nutné vyvážení zájmů jednotlivých generací a rozumné a přijatelné „daňové“ zatížení.

V důchodovém systému, 3. pilíři, působí v ČR i soukromí pojistitelé, kteří nabízejí daňově podporované „soukromé životní pojištění“. Rok 2019 však přinesl novinku (faktické doplnění 3. pilíře), která přichází z Bruselu. Dne 25. července 2019 bylo v Úředním věstníku EU zveřejněno nařízení Evropského parlamentu a Rady 2019/1238/EU, o panevropském osobním penzijním produktu (PEPP). V první řadě je nutno zdůraznit, že jde o nařízení, tj. právní akt EU, které je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Jinými slovy, v tomto případě nebude možné, aby některý členský stát EU nařízení nepoužil či je použil částečně nebo si provedl vlastní interpretaci některých ustanovení. Nařízení harmonizuje soubor základních vlastností PEPP, jako jsou distribuce, minimální obsah smluv, investiční politika, změna poskytovatele nebo přeshraniční poskytování a přenositelnost. Zadruhé je účelné s ohledem na název nařízení podtrhnout slovo „panevropský“. V rámci volného pohybu služeb a svobody usazování mohou poskytovatelé PEPP poskytovat a distributoři PEPP distribuovat PEPP i na území hostitelského členského státu, pokud pro uvedený členský stát otevřou tzv. „podúčet“. Panevropský charakter daného produktu dokresluje i ta skutečnost, že PEPP může být v EU poskytován a distribuován, pouze byl-li registrován v centrálním veřejném registru vedeném Evropským orgánem pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA). Zatřetí je podstatné, že o registraci mohou požádat jen finanční subjekty povolené nebo registrované podle práva EU, mezi něž jsou zařazeny i pojišťovny.

Podle Evropské komise je hlavním cílem nařízení PEPP reagovat na demografické výzvy z důvodu stárnutí populace a uzavřít v EU tzv. „důchodovou mezeru“. Evropská komise upozorňuje, že nyní má nějaký penzijní produkt pouze 27 % občanů EU ve věkové kategorii od 25 do 59 let. PEPP nabízí dodatečnou příležitost zabezpečit se na stáří, tedy pouze doplňuje veřejný důchodový systém (1. pilíř) a zaměstnanecké penzijní pojištění (2. pilíř). Podle Evropské komise by PEPP mohl např. přispět i k rozvoji trhu osobních penzí v EU a umožnit větší směrování úspor do dlouhodobých investic.

Tento editorial je koncipován neprodleně po zveřejnění nařízení PEPP a záměrem autora je upozornit na jeho brzkou platnost a v případě zainteresovaných osob na účelnost seznámit se s ním blíže. Nicméně tyto osoby, včetně příslušných zaměstnanců pojišťoven, si určitě položí po prostudování nařízení PEPP zásadní otázku, zda PEPP může v budoucnu zvýšit penzijní úspory. Federace Insurance Europe vyjádřila již v dubnu 2019 názor, že je příliš brzy na predikci chování spotřebitelů, tj. zda budou mít o PEPP zájem. Odůvodňuje to stručně tím, že EIOPA musí ještě připravit některé technické normy, v nichž budou specifikovány příslušné klíčové charakteristiky PEPP. S tím lze souhlasit, ale je třeba tuto tezi rozvést.

Nařízení PEPP vstoupilo v platnost 20. dnem po vyhlášení v Úředním věstníku EU, tj. 14. srpna 2019. Použije se ale až 12 měsíců po zveřejnění aktů v přenesené pravomoci. Návrhy celkem sedmi regulačních technických norem, dvou prováděcích technických norem a tří delegovaných aktů má EIOPA předložit Evropské komisi, která je zmocněna doplnit jimi toto nařízení PEPP, do 15. srpna 2020. Vzhledem k Lamfalussyho procesu nelze nyní začít pracovat na podnikatelském projektu ani na studii proveditelnosti, protože v aktech v přenesené pravomoci se má např. upřesnit obsah Sdělení klíčových informací o PEPP, stejně jako se mají stanovit pravidla pro určování projekcí důchodových dávek a upřesnit druhy nákladů a poplatků a minimální kritéria, která musí splňovat techniky snižování rizik neboli techniky pro systematické snižování rozsahu vystavení riziku nebo pravděpodobnosti jeho výskytu. Nyní samozřejmě nelze odhadnout, jak rychle bude probíhat legislativní proces po 15. srpnu 2020, tedy ani reálnou účinnost nařízení PEPP. Určitá jistota spočívá ovšem v tom, že členské státy budou mít na aplikaci sledovaného nařízení, včetně aktů v přenesené pravomoci, 12 měsíců. Zdá se, že v tomto směru se orgány EU poučily ze zdržení legislativního procesu týkajícího se směrnice o distribuci pojištění.

V preambuli nařízení PEPP se uvádí, že tímto nařízením by nemělo být dotčeno mj. vnitrostátní smluvní, sociální, pracovní ani daňové právo. Lze ovšem odůvodněně předpokládat, že z nařízení PEPP vyplyne potřeba zpracovat český doprovodný zákon, neboť členské státy musí stanovit např. pravidla pro ukládání přiměřených správních sankcí a jiných opatření použitelných v případech porušení nařízení PEPP. Členským státům je uložena taktéž povinnost zveřejnit kritéria pro hodnocení znalostí a schopností fyzických osob poskytujících poradenství. Uplatnění PEPP bude nesporně ovlivňovat zvolený daňový režim, tj. zda a jak bude PEPP daňově podpořen na národní úrovni. Evropská komise v daňovém doporučení vydaném v červnu 2017 navrhla členským státům poskytnout PEPP totéž daňové zacházení, které mají podobné národní osobní penzijní produkty, i když třebas dané produkty PEPP nebudou splňovat všechna stávající národní kritéria pro daňovou úlevu. Takže nejen vymezená právní pravidla a podmínky na evropské úrovni, ale i na národní úrovni budou rozhodovat o šancích PEPP.

Ještě se zastavme u otázky, co dané nařízení nabízí poskytovatelům PEPP. Komise vychází z toho, že budou mít prospěch z existence skutečného jednotného trhu, z posílení přeshraniční distribuce, včetně evropského pasu. Vzhledem ke standardizaci základních prvků bude PEPP možné prodávat on-line a distribuovat jej ve více členských státech EU, a to na základě jediné registrace produktu. Přínosem by mělo být, že noví účastníci trhu budou moci soutěžit s tradičními poskytovateli – pojišťovnami. Poněkud se ovšem zapomíná, že nařízení PEPP zahrnuje i regulaci nákladů a poplatků za základní PEPP, které nesmí překročit 1 % akumulovaného kapitálu ročně, nemluvě o regulaci poplatků a úplat souvisejících se službou změny poskytovatele. Je jasné, že každý zainteresovaný poskytovatel si bude muset propočítat ekonomickou průchodnost a návratnost.

Bez ohledu na pokračování legislativního procesu EU, pokud jde o akty v přenesené pravomoci, je nařízení PEPP účelné pojímat jako součást 3. pilíře a obecně jako příležitost pro pojišťovny. Na národní úrovni je zapotřebí je podrobně věcně a právně analyzovat, a to možná i v rámci nové důchodové komise vedené Danuší Nerudovou. Ze sdělovacích prostředků zatím víme, že tato komise se hodlá zabývat parametrickými změnami 1. pilíře, důchody žen, vdovskými a vdoveckými důchody, předčasnými důchody náročných povolání či efektivitou 3. pilíře. Podle Nerudové není 3. pilíř efektivní. Plyne do něj prý přes státní příspěvky a daňové úlevy ročně 19 mld. Kč. Členům komise se nelíbí např. nízká výnosnost fondů, nízká průměrná úložka ani malé zastoupení věkové kategorie 20–30 let v rámci penzijního připojištění či doplňkového penzijního spoření. Nejsou zatím pro úpravu daňových úlev a na stole měli rovněž námět na vytvoření státního penzijního fondu a diskutuje se údajně i povinné zapojení do 3. pilíře. V dostupných médiích se neobjevila žádná informace ohledně diskuze komise k „soukromému životnímu pojištění“, které nesporně vyžaduje v rámci 3. pilíře samostatný přístup, jelikož mezi pojištěním a spořením existuje zásadní rozdíl.

Z jiného vyjádření Nerudové plyne, že považuje za chybu odklon od zaměstnaneckých penzijních fondů v roce 1993. K tomu je vhodné dodat, že do 2. pilíře patří podle klasifikace EU také zaměstnanecké penzijní pojištění. V Rakousku bylo zavedeno podnikové kolektivní (penzijní) pojištění teprve v roce 2005 a je provozováno povolenými životními pojišťovnami. Zaměstnavatel může poslat stanovené procento ze mzdy do penzijní pokladny nebo podnikového kolektivního pojištění a zahrnout je do nákladů. Tuzemské instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění v ČR neexistují a ze zahraničních institucí byla v příslušném seznamu České národní banky k 7. květnu 2019 pouze jedna instituce (ze Spojeného království), z čehož ovšem není zřejmé, zda je jen evidována, či zda skutečně poskytuje nějaké přeshraniční služby.

Pojišťovny jsou v západní části Evropy významným hráčem ve 2. a 3. pilíři. Proč tedy plně nevyužít jejich potenciál i v ČR? Předpokládá to ovšem přistupovat k nim specificky a samostatně.